Ze života

Noční lov

pondělí 27. února 2017

Noční lov

Mám chuť začít takovým tím oslavným tadááá, než se začnu rozplývat. Ale začneme klasicky a umírněně a výlevy budou až na konci.


Noční lov
Originální název: The Night Stalker
Autor: Robert Bryndza
Překlad: Kateřina Elisová
Vydalo: Cosmopolis
Rok vydání: 2017


V parném letním večeru je detektiv šéfinspektor Erika Fosterová přivolána k vraždě místního lékaře, který byl nalezen udušený, svázaný a nahý ve svém domě. Přes hlavu má utažený igelitový pytel. Případ ze začátku vypadá jako sexuálně motivovaný zločin, ale až do chvíle, kdy se objevuje další zavražděný. Obětí je nechvalně známý reportér bulvárního pořadu Jack Hart. A Erika se ocitá před možností sériového vraha, který vraždí bez zatím zjevného vzorce.
Tento vrah své oběti sleduje, pozoruje a vraždí. Erika a její tým stojí před případem, který skrývá mnohem více otázek než odpovědí. Co spojuje tyto muže? Proč byli vybráni? Jak se dostává do jejich domovů? Zná je vrah vůbec? A jestli ano, odkud?
Erika se opět dostává do boje s nadřízenými, médii a i se samotným Nočním lovcem.

Myslím si, že po Dívce v ledu Bryndza nasadil na sebe lehce vysokou laťku, ale po přečtení Nočního lovce jsem musela vnitřně zatleskat, protože se nemístně překonal. Můj osobní názor je, že si ujasnil, co chce sdělit a jak to chce sdělit a zapracoval na sobě. Přijde to více uvolněné a nenucené v popisech děje a postav.

Postavy byly již z Dívky dobře rozpracovány a i zde se jde více do hloubky jejich osobností a života. Postava Eriky je mi velice sympatická a něčím se mi (mrška) dostala pod kůži.
Zbožňuji občas nemístně vtipnou Mossovou, Petersona, který mě hodně překvapil svou minulostí a pak (můj miláček) Marsh! Líbí se mi vztah, jaký má Marsh a Erika mezi sebou. Je to jakési přátelsko-milo-starostlivé-nadřízenské cosi.
A hlavně moje Erika. Je zde odhalen onen tragický případ, během kterého zemřel její manžel. Ale máme možnost se i dozvědět něco o její rodině na Slovensku. Takže nevidíme pouze detektiva, který tráví veškerý čas nad případem a volný čas je pro něj cizím pojem a přátelé a rodinu odsouvá na vedlejší kolej.

Děj ubíhá tak rychle, že jsem sama sobě říkala, abych tak rychle nečetla, ale ono to nejde! Obracíte stránky a jste v neustálém napětí.
Teď mě mrzí (v dobrém slova smyslu), že jsem Dívku hodnotila na výbornou, protože Noční lov je v mnoha ohledech ještě lepší.
Hlubší, vlastně i děsivější zápletka. Mnohem lépe pojaté a vykreslené postavy, a celkový dojem z díla. Již jsem psala, že Bryndza umí vcelku dobře pomalu připravovat napětí a postupně děj vrší a tak je čtenář vlastně pořád ve střehu.

Líbí se mi, že vrah je odhalen asi v půli knihy. Když to v Dívce je finální střet a odhalení až v závěru knihy. Což dává úplně jiné možnosti vyprávění a můžeme vidět jak vrah pracuje, co si myslí a jak a proč všechno dělá.

Opravdu byl Noční lov skvělý. Bryndza má ve svém stylu psaní určitou hloubku a promyšlenost. Nic není proneseno volně, vše do sebe v pravou chvíli zapadne. Bývá často i vtipný a takový lehkovážný.
A dále, což bych dost zvýraznila, jak se jeho díla dotýkají jistých ošemetných témat. V Dívce to byla mocná rodina, a jak je schopna tahat za nitky a ovlivňovat případ. V Nočním lovu to byla stereotypní myšlenka sériového vraha a homosexuálně motivované vraždy a jakési klišé těchto případu a i typů gayů a vztahů mezi nimi.

Je mi hloupé pět opět tak očividnou chválu, ale někdy jsou věci prostě tím, čím jsou. A v tomto případě se jedná o skvělou knihu a modlím se, ať je pokračování brzy a že si Bryndza vybere zase nějaké zajímavé zpracování!

čtvrtek 23. února 2017

Knižní úlovky

Rozhodla jsem se (pochlubit) ukázat, jaký jsem knižní blázen a lehce rozpolcená osoba.
Toto jsou moje úlovky za tento týden.


Navrchu je krásné, úžasné, neskutečně napínavé pokračovaní Dívky v ledu Noční lov!
Jsem teprve v polovině a nesnáším se, že nemám více času na čtení.

Nechci spoilerovat, protože chystám pak po dočtení hned recenzi. ;)

Dále je již 31 volume českého vydání Naruta. Ten mám předplacený, takže mi opravdu ty knihy chodí samy.

Pak je jedna "antikvariátovka" za 20kč! No nekupte to! A anotace zněla taky zajímavě :D

Potom jsou dva kusy, na které jsem se těšila s nepřiměřenou mírou.
A to Divoká píseň, která jsem ještě nečetla, ale autorka je skvělá, a dlouho očekávaná Griša!


Prosím, už chci mít čas na čtení!
A držte palce, snad jednou napíšu také něco produktivnějšího ;)

úterý 14. února 2017

Dívka v ledu

Autor: Robert Bryndza
Přeložila: Kateřina Elisová
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Cosmopolis


Jelikož recenzí na Dívku v ledu nebylo napsáno málo, rozhodla jsem se popsat svoje pocity, názory, myšlenky, než-li shrnout děj a vlastně uvést rozšířenější anotaci. Neboť tento styl recenzí mě vcelku nebaví a nemá pro mě tu správnou výpovědní hodnotu. Mám radši lehký náznak děje (nebo anotaci) a pak smršť vlastních názorů.

Nebudu se tajit tím, že detektivky zrovna nevyhledávám.
Většinou sáhnu po knize, která je mi doporučena ověřenými zdroji (čti přáteli se stejným literárním vkusem), nebo že si někde přečtu úryvek nebo úžasnou recenzi.

Dívka v ledu jsem viděla v knihkupectví, kousek jsem si přečetla a musela si ji koupit. A za víkend jsem ji celou přelouskala. Přes víkend, který jsem strávila v Manchesteru. Takže jsem si knihu oblíbila ještě více. Zvláště když jsem nejnapínavější části četla sama doma v anglickém baráčku a kolem nízkých oken chodili cizí lidi.

Děvečka má něco holt v sobě.
Umí navnadit až nepříjemnou atmosféru, aniž by byla nechutná, příliš násilná a přehnaná. Často mi přijde, že se někteří autoři předhánějí v nechutných scénách, které dokáží vymyslet a barvitě popsat.
Spíše ocením postupné navršovaní napětí a více zápletek, než přímé jednolité "vraždění".
Dále velice oceňuji onu otázku v hlavě: "kdo je vlastně vrah?". Bavilo mě hledat vraha a hádat motivy a vymýšlet a neuspět ve vlastním vyšetřování, protože já bych vraha nechytila.
Bryndza nechává drobečky náznaků a důkazů, takže tím buduje stále silnější napětí a očekávání, co bude na další stránce.

Obrovskou zásluhu má také postava Eriky a jejího sboru.
Šéfinspektorku (klasicky) pronásleduje nehezká minulost, ale ona se pod její tíhou nehroutí a nehraje si na oběť a na chudinku. Protože nikdo nemá rád fňukající dámy v nesnází. Erika si jde za svým cílem a nevadí ji ty všechny klacky, kteří ji ostatní hází pod nohy. Jde jí o spravedlnost a chytit zkrátka ty, kteří ubližují lidem. Tečka! Často se nevidí silná ženská postava, která si ale uchovává svoje jemnější i právě slabší stránky, a tím je o to uvěřitelnější. Nikdo nemůže věřit tomu, že malá ženská přepere dav chlapů a ještě si kontroluje účes. Erika nám ukazuje, čeho je člověk schopný, když jde za tím, čemu věří.

Líbil se mi popis fungování médií a policejního vyšetřování, které mi přišlo autentické a dostatečně popsané. Nešetřilo se detaily míst a popisů situací a hlavně ta vykreslená atmosféra, kterou Bryndza zvládá rozhodně výtečně.

Často jsem si pokládala otázku, proč mě Dívka tak zaujala. Je to zápletkou? Je to mocnou rodinou a policejním a společenským establishmentem? Odkazem na zabité středoevropské dívky (protože mám ráda v zahraničních knihách odkazy na Českou republiku)? Je to hlavní postavou?
Odpovědí je všechno dohromady. Zajímavé prostředí a oběti, se kterými soucítím, dobrými, plnými postavami. Dobrým jazyk a velikou čtivostí.

Dívku v ledu bych hodnotila velice kladně a doporučovala jsem ji, kde jsem mohla.
Je vhodně napsaná a svým přebalem je hezky vypadající, což v dnešní "ovčím" světě hodně prodává.
Postavy nejsou ploché a nejsou zatížené klasickými dějovými (opakovanými) liniemi.
Rozhodně se těším na dvojku, která má na goodreads.com lepší ohlasy a hodnocení.

Ale něco mi říká, že Bryndza mne rozhodně nezklame. Už aby to bylo ;)
Věřím, že Erika se u nás uchytí a že nás čeká kvalitní detektivní/thrillerová série.

Tak snad jste to dočetli až sem a nevzdali jste moje srdceryvné "kvákání", ale buďte rádi, že jsem napsala o Achilleově písni, to by vydalo na monografii! :D




pondělí 6. února 2017

Únava materiálu

Autor: Marek Šindelka


Kniha na první pohled budí dojmem čisté knihy. Přebal knihy je dobře zpracován a něčím poutá pozornost. Po knize jsem pokukovala ještě před tím, než měla vyjít a anotace zněly slibně a i dané téma vzbudilo můj zájem.



Únava materiálu
Příběh nás ihned vpraví do putování dvou uprchlíků, bratrů, za lepším životem. Bratři jsou od sebe odloučeni a každý bojuje s vlastním osudem a věří, že se setkají, i když čtenář racionálně chápe, že se tak nestane.
Děj ubíhá velice svižně a krátké, výstižné věty umocňují pocit dramatizace a napětí. Knihu nelze brát jako jeden ucelený příběh. Celý text svérázně zpracovává i časovou osu. Nedokázala jsem přesně určit, jestli se hoši pohybují na stejné časové rovině, či se předbíhají nebo přibližují.
Čas ubíhá až společně s vyprávěcí linií daných postav.

Chvílemi mi příběh přišel zasazen do neurčeného post-apokalyptického světa. Během čtení jsem si nejednou vzpomněla na titul V krajině posledních věcí od Paula Austera, kde je čtenář vržen do světa po nějaké katastrofě a postavy se nějak snaží přežít a hledají místo pro přežití.
Jistá ne-hlubokost detailů a vypravování mě chvílemi rozčilovala. Bratři bez rodičů putují někam na sever za lepším životem. K jejich jednání chybí jakákoliv promyšlenější pohnutka. Prostě jdou za lepším. Co tam? Už příběh neřeší a nemá šanci tam ani dospět.

Kniha svým tempem vyprávění a stylem nedává šanci k hlubšímu přemýšlení. Až po odložení se mi hlavou začaly honit myšlenky a otázky. Což by správná kniha měla.
Vlastně jsme doslova svědci krátké etapy života dvou hochů.

Šindelka uvádí svět, který je zaměřen na faktický popis věcí kolem nás. Vidíme předměty v jejich primární funkci a představu o současném mechanizovaném světě plného předmětů, sociálních sítí, mobilů, strojů apod.
Často ale pohled na svět mi přišel plochý a neuvážený. Strohé popisy válečných vzpomínek a osobnosti postav působí odtažitě a chladně. Chvílemi mi chyběly tzv. cesty do duší a hlubší prožití životních osudů. Svět vytvořený Šindelkou působí jaksi smutně, surově a odtažitě, i když je zabalen do vkusného vyprávěcího stylu. Což budí určitý umělecký dojem.

Ve finále jsme pouze čtenáři a vidíme toto vyprávění z dálky a silné pocity soucitu jsou spíše z pocitu nutnosti než čisté upřímnosti. Tímto bych to celé zakončila. Celý příběh nezní nijak komplexně a nejde do hloubky, ovšem máte z lidské potřeby cítím s dvěma hochy, kteří někde hledají lepší život.

Nemám ráda procentuální hodnocení. Protože hodně přemýšlím s jakým odhodláním knihu čtu, proč ji čtu a co od ní čekám.
Pořád je hodnocení silně subjektivní záležitost, a zpětně když hodnotím nějaké YA knihy a fantasy na vyšší číslo, a pak mám beletrii hodnotit podle stejného měřítka, nezdá se mi to fér.

Hodnotím tedy 70%, neboť kniha mohla být více vedena do hloubky postav, i když  pravděpodobně autorovi šlo o popisování věcí v našem mechanizovaném, chladném světě, včetně postav.


čtvrtek 2. února 2017

Den 29.

Den 29. - Zimní spektrum 


Tak když už dneska řeším ty resty, tak doplňuji i den se zimními barvami.
Pojala jsem to nejen barevně, ale i tématicky.

A na tento den jsem se hrozně těšila! Neboť jsem si za ústřední bod vybrala Dívku v ledu.
Dívka v ledu je skvělá a doufám, že se brzy dokopu k recenzi. Jaké doufám, věřím, vím! Rozhodně ano!
Dávám si sama termín do týdne ... tak uvidíme.

Dalším kouskem je Únava materiálu (půjčená z knihovny, nemůžu knihy pořád kupovat, ne?!).
Z té knihy mě běhá mráz po zádech. Není nijak rozsáhlá, ale ... asi napíšu další recenzi. Spíše bych chtěla. Mám pocit, že tato kniha si to zaslouží.

Dále je tam "Nejchladnější dívka ve městě Chladu", která se jednou vydá i v češtině. Věřím v tebe Omego!

A poté drahoušek Artík Fowl s díly Operace Arktida a Atlantský komplex.

To je z opožděného 29. dnu všechno. Doufám, že bude oceněna moje snaha o témata s chladem, ledem zabalená v modrých a šedivým barvách.


středa 1. února 2017

Den 27.

Den 27. a já jsem lhář!
Ano.
Slíbila jsem, že BookishRainbow Výzvu na leden dodržím, ale nějak se mi do cesty připletl život a já nic nestíhám.

Proto s obrovským zpožděním vkládám den 27. s duhovými barvičkami!

Pokud nepoznáváte ty plyšové (extrémně drahé! podotýkám) tvory u knížek, tak se nic neděje.
Jedná se  o Totora z japonského animovaného filmu Můj soused Totoro.
Možná jich mám zbytečně moc, ale to ať posoudí jiní ... třeba moje platební karta.

Ale zpět ke knihám, protože bych o Totorovi mohla mluvit hodně dlouho, což by nikoho moc nebavilo.

Myslím, že většinu knih jsem použila u v předešlých dnech.
Novinka na tomto sloupci je možná Miranda Hart - Peggy and Me. Mirandu já miluji! Na její stejnojmenný seriál jsem narazila před pár lety a zanechal ve mě hlubokou stopu. Dokonce měla i turné s OneWoman show, které jsem viděla ze záznamu a bylo to úžasné! Škoda že u nás není natolik známá, aby se její knihy objevily na českých pultech. Třeba jednou ;) .. budu doufat!
A pak skvost Fantom! Vydalo ho nakladatelství Domino a dnes je to zcela vyprodané a já tu knihu hledala asi rok po antikvariátech. Příběh je to silný a překvapující a srdcervoucí! Pokud máte rádi Fantoma opery (ano, ten muzikál ne knihu od Lerouxe), tak můžu jedině doporučit nad umem autorky.

Tak to je asi vše, a možná poznámka na konec - že jsem to hezky nafotila co?

středa 25. ledna 2017

Geek Girl

Geek Girl 

Holly Smale

Vydalo Argo 2016


„Jmenuji se Harriet Mannersová a jsem geek.“ 


                            Těmito slovy začíná kniha pro mládež od autorky Holly Smale. Zprvu mě překvapila lehkost knížky. Doslova. Často čtu v dopravních prostředcích a tak vždycky hodnotím kladně, když danou knihu můžu lehce vytáhnout a pohodlně držet v rukou.



Kniha se mi celkově četla rychle a svižně. 

Musím uznat, že při čtení jsem se často usmívala a přišlo mi naprosto dokonalé, kolik "geekovských" zajímavostí jsem se dozvěděla. Až jsem dostala chuť si pustit večer nějaký dokument, či otevřít atlas.
Musím uznat, že mě překvapilo, jak se změnil názor na šprtání. 
Za mých mladých let (a ano, není to zas tak dlouho), šprt, byl prostě někdo, kdo měl samé jedničky, vždycky se hlásil jako první a rád chodil k tabuli.

Dnešní mládež je chytřejší, lepší, vzdělanější. Už nestačí být šprt, už jsou lidé "geeci". Což je ta vyšší sféra, kterou jsem si pořád opakovala. 

Harriet je zkrátka geek a nemá to v životě vůbec lehké.
Život ji neulehčuje ani divný táta, ani akční nevlastní máma, ani krásná nejlepší kamarádka, ani spolužák-stalker.

Harriet je prostě takový tragéd, a k těm já mám blízko. Přeje si jediné, proplout školou, nezajímat se o módu a co nejméně se ztrapňovat. Což se všechno lehce přeje, ale špatně dělá.

Začátek knihy mi přišel hezky rozjetý.
Padal vtip za vtipem, hláška za hláškou a i zajímavé informace a měla jsem pocit, že se i něčemu přiučím.

Samozřejmě toto je klasická kniha pro mládež, možná mladší mládež, než jsem doufala, takže Harriet je shodou nešikovnosti a své vrozené divnosti dostane do kolotoče modelingu, lásky a školní nevraživosti.

Co si více přát v patnácti letech?

Kniha v závěru začala nabírat směr, který jsem doufala, že si odpustí a bude více nadnesená. 
Konec knihy přišel a já to tak nějak necítila.

Celou dobu jsem věřila, že se to nějak obrátí.
Pak jsem si ale vzpomněla, že být mi o deset let méně, knihu hltám a nedočkavě čekám na další díly, kterých prý nemá být málo.
Občas mě mrzí, že takové knihy nebyly, když mě bylo patnáct. Já si musela stačit s Brezinou a Blytnovou.

Ale celkově mě kniha bavila a těch pár dní v metru s ní nebylo špatných.

Hodnotím za mě 75% a doporučila bych ji na odreagování a rozhodně mi vykouzlila nejeden úsměv na tváři.